Josef Konstantin Jireček
Josef Konstantin Jireček (24. 7. 1854 – 10. 1. 1918) byl rakousko-uherský český historik, politik, diplomat a slavista. Byl zakladatelem české balkanologie (nebo balkanistiky) a byzantistiky a rozsáhle psal o bulharských a srbských dějinách. Jireček byl také několik let ministrem ve vládě Bulharského knížectví.
Životní dráhu Konstantina Jirečka předurčilo rodinné zázemí. Narodil se ve Vídni známému literárnímu historikovi Josefu Jirečkovi a Boženě, rozené Šafaříkové, dceři Pavla Josefa Šafaříka. Silně ho ovlivnil rovněž strýc Hermenegild Jireček, historik a literát, jenž s rodinou dlouhá léta bydlel. Zajímavá genealogická (v Bulharsku dobře známá) skutečnost také propojuje rod Jirečků s rodem bratří Škorpilů. Sestra Josefa Jirečka Anna, Konstantinova teta, se provdala za Václava Škorpila a dvě z jejích třinácti dětí byli právě Hermenegild a Karel Škorpilové, kteří v budoucnu stáli u kořenů bulharské archeologie. Konstantinu Jirečkovi se dostalo skvělého vzdělání, takřka od dětství měl také možnost seznamovat se s tehdejšími předními evropskými slavisty, mimo jiné i bulharskými.
Konstantin vyrůstal ve Vídni a v letech 1864–72 se zapsal do Theresianum, prestižní přípravné školy ve Vídni. Během studia se velmi zajímal a studoval několik cizích jazyků (francouzština, srbochorvatština, bulharština, italština, ruština, angličtina, maďarština, turečtina a řečtina). V roce 1872 se stal studentem Filologické fakulty pražské univerzity, kde studoval historii a moderní filologii. V té době k jeho nejbližším přátelům patřili francouzský historik Ernest Denis (1849–1921) a synové bulharského divadelního režiséra a herce Krastya Pishurky. V roce 1874 podnikl studijní cestu do Chorvatska-Slavonska a Srbska, po které vydal několik esejů o historii a tradicích jihoslovanských zemí.
Mladý bulharský stát nabídl po osvobození z osmanské nadvlády Jirečkovi (jakož ostatně i jiným talentovaným a schopným Čechům) možnost rychlé kariéry. Jireček pro ni byl dobře připraven a vytěžil z ní podstatné.
V roce 1876 mu vyšla jeho první kniha, Dějiny Bulharů , historiografické dílo zahrnující středověký bulharský státní základ až po osmanské dobytí, které upoutalo velkou pozornost 22letého historika. Bylo to kvůli zájmu evropské veřejnosti o dubnové povstání bulharského lidu, lidu v té době v Evropě málo známého. Za disertační práci o dějinách Bulharů byl Jirečkovi v roce 1876 udělen titul doktora filozofie. V roce 1877 byla jeho habilitační práce rozdělena mezi Cařihrad a Bělehrad (Srbsko).
Po skončení rusko-turecké války (1877–78), kdy došlo k obnovení bulharského státu, pomohl vybudovat administrativu, školský systém a ekonomiku v nově založeném Bulharském knížectví. V roce 1879 byl zaměstnán u bulharské vlády a od května do července 1881 působil jako ministr zahraničních věcí, poté až do roku 1882 jako ministr vědy. V roce 1884 byl jmenován ředitelem Národní knihovny v Sofii. Během svého pobytu se věnoval výzkumu balkanologie a byzantistiky. Své výsledky publikoval v řadě studií a monografií.
Z jeho deníku se dovídáme, že pobyt v Sofii nebyl v té době žádná idyla, téměř všechna ministerstva sídlila v jediné budově… Současně však Jireček mapoval rychlý rozvoj města. Po pracovní stránce rovněž nebyla situace jednoduchá, Jirečka trápily spory a hádky, které mezi sebou Bulhaři vedli hlavně v tisku, zamiloval si však dobrosrdečný lid na venkově.
Jireček podporoval knížete Battenberga, stal se v Bulharsku takřka oficiálním činitelem, přesto se však rozhodl pro návrat domů. V žádosti, kterou podal bulharské vládě, aby jej propustila ze svých služeb, uvádí jako hlavní důvod „povinnosti, které má každý vlastenec k své vlastní vlasti“. Působil poté nejprve jako profesor na Univerzitě Karlově v Praze a pak se stal profesorem slovanské filologie a starožitností na univerzitě ve Vídni, kde pokračoval v činnosti vědecké a pedagogické až do smrti. V soukromí sdílel Jireček nesnadný úděl mnoha velkých mužů. Oč úspěšnější a bohatší byla jeho dráha vědecká a veřejná, o to méně štěstí zakusil v osobním životě. Svoji osudovou ženu zřejmě potkal v Bulharsku. S energickou Chorvatkou Klotyldou Cvetišićovou, ředitelkou školy v Sofii, byl zasnouben, k sňatku však nedošlo. Po návratu do Prahy již nežily dvě z jeho tří sester. Staromládeneckou samotu změnil až v posledních letech, jeho manželství však nebylo šťastné. Zbytek života mu ve Vídni zpříjemňovala pouze sestra Svatava, která se za ním přestěhovala po matčině smrti.
O svých vědeckých záměrech píše Kosta, jak jej doma nazývali, již během sedmdesátých let v dopisech svému strýci Hermenegildu Jirečkovi, s nímž udržoval po tři desetiletí čilou korespondenci. Na sepsání Dějin národa bulharského (1876) začal pracovat v pouhých devatenácti letech, o tři roky později již dílo vychází. Nazývá-li je však on sám skromně pouhou kompilací, je nesporné, že ve své době sehrálo epochální roli. Po stránce odborné plně využil i svého bulharského intermezza. Jireček byl také vášnivý cestovatel s hlubokým citem pro přírodu. Jako první Čech důkladně procestoval celou zemi, jeho Cesty po Bulharsku (1888) však nejsou jen jakési reportážní črty; vytvořil jimi širokou a obecnou vlastivědu. Zajímavým pramenem je rovněž již zmíněný Jirečkův dvoudílný Bulharský deník (1930, 1932), k němuž se nyní váže společný česko-bulharský akademický projekt jeho edičního zpřístupnění. Z dalších děl jmenujme alespoň Dějiny Srbska (1911–1918), jež patří mezi základní práce o historii Balkánu a mají širší význam než jen úzce historický, či půvabnou publikaci Vzájemná korespondence J. Konstantina Jirečka a Hermenegilda Jirečka (1947), kterou k vydání připravil Josef Páta a do tisku upravil Antonín Frinta. Zde se nabízí možnost badatelského pátrání, neboť kniha neobsahuje dopisy z Jirečkova bulharského období, ač dle soudu Josefa Páty nepochybně existovaly. Z literatury o něm uveďme především monografii Ivana Dorovského Konstantin Jireček: život a dílo (1983).
Zdroje:
https://www.iliteratura.cz/clanek/41423-jirecek-konstantin
https://iztok-zapad.eu/en/konstatin-irechek